Výchova pomocí tělesných trestů

    Tělesné tresty se ve výchově v mnoha kulturách používají odpradávna. Zatímco se dnes i v ČR bojuje za zákaz tělesného trestání přímo zákonem a celá společnost se ubírá cestou spíše liberální výchovy, ještě před několika desetiletími byly výprasky běžnou součástí výchovy našich předků. Například zákaz bití žáků ve školách byl v Čechách uzákoněn až v 50. letech 20. století. Do té doby visela v každé třídě rákoska, na očích všem případným nezbedníků. I výchova v rodině bývala přísnější, kromě rákosky nebo lískovky rodiče často sáhli po dalších výchovných pomůckách; tátové často sáhli po řemeni, u maminek byly oblíbené pořádné vařečky nebo klepadla, nezřídka byla doma metla nebo karabáč spletený z řemínků nebo prutů.

    Už samotný výčet těchto nástrojů ukazuje, že naše babičky a dědečkové měli často velmi přísnou, až puritánskou výchovu. Rčení, že metlička vyhání děti z peklíčka se bralo velmi vážně. Z dobových údajů a vzpomínek víme, že ve škole i doma byli děti bity velmi často, někdy i pravidelně, a tresty byly většinou velmi přísné.

    Mnozí žáci chodili ze školy pravidelně se znatelnými šrámy po výprasku, a to obden nebo i denně. Různé školy měly různá pravidla pro udílení výchovných výprasků. Z dnešního pohledu velmi přísných pětadvacet rákoskou na holou býval spíš standard a často býval trest ještě přísnější. Zejména pokud šlo o děti z chudších vrstev, ty většinou nikdo nešetřil. Děti starostů a jiných bohatých rodičů většinou vůbec svist rákosky nepoznali, zato chudákovi napráskal každý.

_____________________________